Koruna královny Josefíny

Napoleon je na vrcholu moci, jen v soukromí se
mu nedaří: manželka Josefína není s to dát mu
dědice. Rozvede se s ní a bez okolků prohlásí, že
je třeba „oženit se s břichem, které mu přinese
děti“. A tím je rakouská arcivévodkyně Marie
Luisa. Císař ji šokuje, jeho záchvaty hněvu ji
děsí, ale když porodí syna, nastane zvrat, jaký
nikdo neočekával…
Úryvek
MARIA LUCIA

ARCIVÉVODKYNĚ RAKOUSKÁ

palác Schönbrunn, Vídeň

listopad 1809

V jasném světle našeho ateliéru si prohlížím obličej Marie Ludoviky
a snažím se rozhodnout, zda ji mám, anebo nemám namalovat se
zlatou čelenkou ve vlasech. Stojí jen několik kroků ode mě, v ruce
drží štětec a pozorně si mě prohlíží. V paláci mého otce se o nás mluví jako
o blížencích, jelikož máme téměř všechno společné: boty, oblíbené kratochvíle
a dokonce i jméno. Jsme sestřenice z druhého kolena, ale zatímco já
jsem vysoká, vnadná, mám světle plavé vlasy a široké boky, Maria Ludovika
je malá a útlá. Vlnité tmavé vlasy jí spadají na ramena a nezdědila pověstný
habsburský ret jako já – plný a mírně vyčnívající. Každého, kdo se na
nás podívá, napadne, že jsem starší – to kvůli mé značné výšce. Jenže mně
je osmnáct a jí dvaadvacet, a zatímco ona se stala rakouskou císařovnou, já
jsem jen arcivévodkyní.
Než se k nám přistěhovala z Itálie, domnívala jsem se, že bude divné mít
nevlastní matku, která je o pouhé čtyři roky starší než já. Stala se třetí chotí
mého otce poté, co moje matka přede dvěma lety zemřela. Avšak od jejího
příjezdu do Vídně jsme jako sestry. Smějeme se pošetilým dvorním intrikám,
chodíme na vánoční trhy do města a v našem ateliéru shlížejícím do
zimních zahrad malujeme portréty. Protože jsem ze sourozenců nejstarší, nikdy
jsem k sobě neměla vrstevnici. Věkově nejblíž je mi šestnáctiletý bratr
Ferdinand, ale narodil se slaboduchý stejně jako sestřička Marie Karolína.
Takže osamělá jsem byla už jako dítě. „Smím na tvůj portrét namalovat Sigiho?“ zeptá se Maria a pohlédne na
malého španěla, který mi spí u nohou.
„Já nevím,“ odpovím. „Co ty na to, Sigi? Líbilo by se ti sedět modelem?“
Můj pejsánek otevře oči a štěkne.
„Dobře ví, že o něm mluvíš!“ směje se Maria.
„Jistěže.“ Položím štětec, skloním se a zvednu Sigiho na klín. „Ve Vídni
nežije pes, který by byl chytřejší než on. Nemám pravdu?“ Sigi mi zaboří
hlavu do podpaží. V celém Rakousku jsem neviděla psa, který by měl tak
dlouhou kadeřavou srst na uších. Dostala jsem ho darem od Marie, když poprvé
přijela do Schönbrunnu, a od té doby mě doprovází na každém kroku.
„Když ho přiměješ, aby se nehýbal, namaluji ho, jak ti leží na klíně.“
„Sigi, chovej se slušně,“ napomenu přísně pejska. Položí si čenich na
přední tlapky a podívá se na mě.